ZMĚNA JE MOŽNÁ

Mnoho z nás má ve svém životě zajeté koleje možného a nemožného a ty koleje nám nedovolí vykročit jiným směrem. Kdysi jsem četla knihu Písečná žena (Kóbó Abe). Je to příběh o ženě, která žije v písečných dunách, a vítr každý den přináší jemňoučký písek, kterým zasypává její obydlí. Každý den vstává a uklízí písek. Zvykla si a přijala svůj osud. A stejně tak my, zvykli jsme si, že žijeme tak a tak a jinak to nejde. Zapomněli jsme, že jsou v nás místa, která jsou jen jako zavřené, neobývané pokoje. Znáte ty filmové scény, kdy panstvo odjede z letního bytu a nábytek se přehodí bílými plachtami? Přesně takovými pokrývkami může být zakrytý Váš talent, ukrytý pod přehozy, zasypaný pískem, zastíněný jako lampa, aby příliš nesvítil do očí.

Kolikrát v životě už se Vám stalo, že někdo přišel a řekl: „To nejde. Takhle se to dělat nedá. To nemůže fungovat.“ A pak přišel někdo jiný a udělal to. Není to tedy nemožnost, pouze naše omezená představivost, spoutaná zkušenostmi lidí „zkušených“.

Jeden z mých žáků, klinický psycholog, se rozhodl, že lidem, kteří jsou zarytě přesvědčeni, že něco nejde a že něco nedokážou, dá nakreslit obrázky vzhůru nohama.

Cílem bylo jejich skálopevné přesvědčení o světě, ve kterém neumí kreslit, trochu nabourat. Výsledek byl pak pro ně překvapivý. Sami se přesvědčili, že dokážou něco, o čem neměli ani tušení. Že někdy stačí změnit úhel pohledu (podívat se na svět jinýma očima, pohledem toho druhého) a že změna, ve kterou ani nedoufali, je možná.

Během práce na tomto projektu začala podle jednotlivých cvičení kreslit mladá fotografka, která celý průběh zaznamenávala. Jednou o víkendu, když jela domů navštívit své rodiče, přišla k ní babička a chvíli ji pozorovala, jak si črtá ve svém kapesním skicáku. Pak pokývala hlavou a poznamenala: „No jo. Kreslení. Také jsem si tím prošla…“

Jako kdyby kreslení bylo nějaká dětská nemoc, kterou si projdeme, pak zavřeme dveře kouzelného světa zvaného dětství, ve kterém je všechno možné, a zcela vážně a odhodlaně vkročíme do světa dospělých. (Ženy si k tomu ještě nezapomenou uvázat šátek na hlavu nebo na ni nasadit klobouk, který jasně říká: „Tady každá hra končí. Už si nikdy nebudeš hrát. Jsi dospělá.“)

Během svých kurzů jsem si všimla, že čím víc jsou žáci ochotni ke změně a jsou zvyklí se sebou pracovat, tím rychleji se naučí kreslit, bez ohledu na to, jestli dříve kreslili, nebo ne. A vždy také padne otázka: „Jsou i tací, kteří se kreslit nenaučí?“ Říkám, že těm, kteří už hodně zatuhli ve svých životech, to jde hůř než těm, kteří chtějí růst a nemají ještě spoutaná křídla. Ale nakonec se to podaří vždy. Jen někdy máme chuť se vším praštit a zahodit to. Jako jedna paní, o které jsem si druhý den kurzu říkala: „Tak ta už nepřijde.“ Další den byla u dveří učebny dřív než já. Koukám na ni a říkám: „Víte, že jsem si myslela, že už nepřijdete?“ A ona na to povídá: „Ale když on za mnou manžel přišel, že už má nastartované auto, ať jedu, že chce jet potom na fotbal. Tak jsem tady…“ Nakonec se paní krásně rozkreslila a vlastně náhoda ji přivedla k tomu, že s kreslením nepraštila do kouta a neutekla. Inu, náhody neexistují.

Pokud máte i Vy pocit, že trpíte nedostatkem talentu, zkuste si také namalovat koně vzhůru nohama. Zkuste změnit úhel pohledu a uvidíte, že i Vám se podaří přepnout z levé na pravou hemisféru.

HLAVA KONĚ

Výtvarné cvičení

Toto krásné cvičení je úvodem do kurzu Vnímání pravou hemisférou. Zde se dopodrobna dozvíme, proč na začátku kreslíme lineární obrázky vzhůru nohama a co to dělá s naším mozkem.

Předloha: Na předloze je graficky znázorněná hlava koně, která vypadá poměrně složitě. My si ukážeme, že vzhůru nohama to dokáže každý.

Předlohu si můžete stáhnout ve formátu A4 zde.

Kreslit budeme měkkou tužkou na formát papíru A4.

Jak změnit stará přesvědčení o nedostatku talentu se inspirujte ve e-knize Linie a úhly v kurzu Portrét I (Vnímání pravou hemisférou).

Těším se na Vaše změny, přátelé.

Vaše výtvarnice COGYBOOKS