Rtíky se novorozenci přisávají ke zdroji života, ústy se můžeme vyjadřovat, ale i pořádně kousnout, a to nejen v přeneseném slova smyslu.

Říká se, že plné rty mají lidé s extrovertní povahou, přirozeně přátelští. Jsou velkorysí a štědří. Velká ústa upoutávají pozornost a jejich nositelé mají větší schopnost přirozeně se prosadit. Lidé s úzkými rty bývají introvertnější, uzavřenější a také opatrnější. Drží se při zdi a vyhýbají se společnosti, nejsou tak rozhazovační a někdy dokonce trpí pocitem materiálního nedostatku. Tenké rty prozrazují nedostatek vřelosti a družnosti. Lidé s tenkými rty často žijí v druhé polovině života osaměle, bez blízkých přátel.

Zaujalo mne tvrzení jedné ženy, která říkala, že když zapracujeme na své osobnosti, projeví se to na tváři i na velikosti rtů. Možná tedy, že cesta za plnými rty nevede přes ordinaci plastického chirurga, ale zapracováním na své vřelosti, schopnosti dávat. Pak i tady platí zenové pravidlo (které používáme při kreslení pravou hemisférou), že jedno nemůže být bez druhého a v tomto případě že naše osobnost utváří náš vzhled, a naopak náš vzhled vypovídá o naší osobnosti.

Zajímavostí je rozhodně i lidský úsměv. Přestože podle Darwinovy teorie pocházíme z opic, odhalené zuby u opic znamenají něco úplně jiného než u člověka. Opice odhaluje zuby, když se jedna blíží k druhé, jako výraz připravenosti k boji. Teprve je-li blížící se opice identifikována jako přítel, výhrůžný výraz částečně poleví a polovičatá grimasa se změní ve výraz smířlivosti a přátelství.

Když se podíváte na fotografie smějících se lidí, pro které je úsměv profesionálním nástrojem (filmové hvězdy, politici), často vidíte, že se smějí pouze zuby. Když část obličeje s ústy zakryjeme a podíváme se pouze na oči, často vidíme úplně jiný výraz než srdečný nebo přátelský. Je vidět, že to je nucený úsměv, při kterém se oči nesmějí, spíš mají trochu hrůzostrašný výraz. Pak bych se spíše přikláněla k těm opicím, kde první část úsměvu sloužila k zastrašování.

Možná že i to je důvod, proč nemám ráda na portrétu vyceněné zuby. Když se podíváte na dobové portréty, žádný z nich nemá úsměv ve stylu hollywoodské hvězdy. Působí klidně, jako by seděli s Vámi v místnosti a čekali na vhodnou chvíli, kdy budou moci promluvit. Možná i proto, že tehdy se malovaly portréty podle skutečnosti, a kdo by vydržel sedět hodiny s křečovitým úsměvem, že?

Občas se někdo pokouší kreslit momentky s úsměvem podle fotografií. Ale za sebe musím říct: nedělejte to. Výsledek vypadá skoro vždy křečovitě, jako by ty nešťastné bytůstky zezadu někdo bouchnul pěstí do zad.

A tak dávám přednost tajuplnému úsměvu Mony Lisy.