Mnoho z nás má ve svém životě zajeté koleje možného a nemožného a ty koleje nám nedovolí vykročit jiným směrem. Kdysi jsem četla knihu Písečná žena (Kóbó Abe). Je to příběh o ženě, která žije v písečných dunách, a vítr každý den přináší jemňoučký písek, kterým zasypává její obydlí. Každý den vstává a uklízí písek. Zvykla si a přijala svůj osud. A stejně tak my, zvykli jsme si, že žijeme tak a tak a jinak to nejde. Zapomněli jsme, že jsou v nás místa, která jsou jen jako zavřené, neobývané pokoje. Znáte ty filmové scény, kdy panstvo odjede z letního bytu a nábytek se přehodí bílými plachtami? Přesně takovými pokrývkami může být zakrytý Váš talent, ukrytý pod přehozy, zasypaný pískem, zastíněný jako lampa, aby příliš nesvítil do očí.

Kolikrát v životě už se Vám stalo, že někdo přišel a řekl: „To nejde. Takhle se to dělat nedá. To nemůže fungovat.“ A pak přišel někdo jiný a udělal to. Není to tedy nemožnost, pouze naše omezená představivost, spoutaná zkušenostmi lidí „zkušených“.

Jeden z mých žáků, klinický psycholog, se rozhodl, že lidem, kteří jsou zarytě přesvědčeni, že něco nejde a že něco nedokážou, dá nakreslit obrázky vzhůru nohama.

Cílem bylo jejich skálopevné přesvědčení o světě, ve kterém neumí kreslit, trochu nabourat. Výsledek byl pak pro ně překvapivý. Sami se přesvědčili, že dokážou něco, o čem neměli ani tušení. Že někdy stačí změnit úhel pohledu (podívat se na svět jinýma očima, pohledem toho druhého) a že změna, ve kterou ani nedoufali, je možná.

Během práce na tomto projektu začala podle jednotlivých cvičení kreslit mladá fotografka, která celý průběh zaznamenávala. Jednou o víkendu, když jela domů navštívit své rodiče, přišla k ní babička a chvíli ji pozorovala, jak si črtá ve svém kapesním skicáku. Pak pokývala hlavou a poznamenala: „No jo. Kreslení. Také jsem si tím prošla…“

Jako kdyby kreslení bylo nějaká dětská nemoc, kterou si projdeme, pak zavřeme dveře kouzelného světa zvaného dětství, ve kterém je všechno možné, a zcela vážně a odhodlaně vkročíme do světa dospělých. (Ženy si k tomu ještě nezapomenou uvázat šátek na hlavu nebo na ni nasadit klobouk, který jasně říká: „Tady každá hra končí. Už si nikdy nebudeš hrát. Jsi dospělá.“)

Během svých kurzů jsem si všimla, že čím víc jsou žáci ochotni ke změně a jsou zvyklí se sebou pracovat, tím rychleji se naučí kreslit, bez ohledu na to, jestli dříve kreslili, nebo ne. A vždy také padne otázka: „Jsou i tací, kteří se kreslit nenaučí?“ Říkám, že těm, kteří už hodně zatuhli ve svých životech, to jde hůř než těm, kteří chtějí růst a nemají ještě spoutaná křídla. Ale nakonec se to podaří vždy. Jen někdy máme chuť se vším praštit a zahodit to. Jako jedna paní, o které jsem si druhý den kurzu říkala: „Tak ta už nepřijde.“ Další den byla u dveří učebny dřív než já. Koukám na ni a říkám: „Víte, že jsem si myslela, že už nepřijdete?“ A ona na to povídá: „Ale když on za mnou manžel přišel, že už má nastartované auto, ať jedu, že chce jet potom na fotbal. Tak jsem tady…“ Nakonec se paní krásně rozkreslila a vlastně náhoda ji přivedla k tomu, že s kreslením nepraštila do kouta a neutekla. Inu, náhody neexistují.

Pokud máte i Vy pocit, že trpíte nedostatkem talentu, zkuste si také namalovat koně vzhůru nohama. Zkuste změnit úhel pohledu a uvidíte, že i Vám se podaří přepnout z levé na pravou hemisféru.