Určitě znáte ten populární výjev, kdy malíř s baretem na stranu mhouří jedno oko, natahuje ruku a měří vzdálenosti na modelu před sebou.

Zatímco v kreslení a malbě je umění odměřování a vzájemného poměřování velmi užitečnou schopností, v životě nám poměřování nic dobrého nepřináší.

Zatímco v kresbě je důležité si všimnout, že komín vpravo je vyšší než komín vlevo, a možná i zjistit o kolik, v životě není moc dobré poměřovat se mezi sebou. Já mám to a ten zas ono, on má víc, a mně se nedostává… Každý jsme originál a všelijaké poměřování mezi sebou vede jen k nespokojenosti a frustraci. Vzájemným poměřováním se tak trochu znehodnocujeme – buď sebe samé vůči druhým, nebo druhé vůči nám. Kdo zná svoji hodnotu, nemusí porážet druhé.

Poměřování v kresbě je naopak velmi důležitá pomůcka. Odměříme si třeba hlavu nataženou rukou, ve které držíme tužku, a přeneseme tu vzdálenost na další části těla. A hned zjistíme, že hlava se nám do těla vešla třeba sedmkrát a na šířku ramen dvakrát. A vzápětí víme, jak široká ramena má portrétovaný, a nestane se nám, že mu ramena budou začínat hned u krku.

A při kreslení postavy si necháme dostatečně místa na papíře, aby se nám postava na papír vešla celá.

Poměřováním zjistíme, že třeba čelo je stejně vysoké jako vzdálenost mezi obočím a koutky rtů, a nestane se nám, že nakreslíme zbytečně vysoké, nebo naopak nízké čelo. Nebo někdo má například úzký obličej, tak změříme šířku obličeje a zjistíme, že se rovná vzdálenosti mezi obočím a dolním rtem, a hned máme vodítko, které nám pomůže kreslený obličej zachytit správně.

A tak si snad budeme pamatovat, že poměřování v kresbě ano, v životě ne.

A abychom se ve vnímání vzdáleností a velikostí zdokonalili, nakreslíme si malého a velkého koně: klisnu s hříbátkem.