Je čas mluvit a čas naslouchat.

Je čas malovat a čas pozorovat.

Modrá je barvou komunikace. Podobně jako stejné slovo můžeme vyslovit s různým citovým zabarvením, tak i modrá barva má mnoho rozmanitých odstínů a každý na nás působí jinak.

Avšak byly doby, kdy lidé modrou barvu vůbec neznali. V pravěkých dobách se modré barvivo v přírodě dalo těžko získat. Až v době bronzové se objevila v Evropě rostlina, boryt barvířský. Tato rostlina, která pochází z Asie, se stala jedním z hlavních zdrojů modré. Staří Řekové o tomto barvivu věděli, ale když o něm mluvili, pomáhali si slovy „nebe“ a „moře“. Římané používali pojem „caerulus“ neboli „nebeský“. Modrá chyběla nejen v antickém slovníku, ale i v životě tehdejších lidí.

Jedinou výjimkou byl Egypt. Zde byl na výrobu modré barvy používán polodrahokam lapis lazuli. Ale v ostatních kulturách jako kdyby se po modré slehla zem. K obratu došlo až ve středověku, kdy si modrá barva vysloužila čestné místo v byzantských mozaikách. V 15. století objevili Evropané rostlinu indigo dováženou z Indie. To přispělo k jejímu rozšíření do života lidí a ovlivnilo to i módu.

Objevuje se i názor, že lidé starověku neměli pro zmíněný odstín žádné označení zkrátka proto, že jej neviděli, přesněji řečeno neodlišili. Tuto spojitost ukazuje vědecký experiment, který zkoumal vnímání barev v Namibii. Zde žije kmen Himba, v jehož řeči neexistuje výraz pro modrou barvu. Avšak pro různé odstíny zelené mají různá slova. Vědci ukázali Himbům nejprve dvanáct zelených čtverců, z nichž jeden měl lehce odlišný odstín. Pro Evropana bylo odhalení „jinak zeleného“ obrazce velmi obtížné, zatímco domorodci jej rozeznali okamžitě. Pokud však byl mezi zelenými čtverci jeden modrý, domorodci jej nedokázali najít nebo jen s obtížemi.

Tento experiment ukázal, že pokud neznáme termín pro danou barvu, je pro nás mnohem těžší určit, v čem se liší od ostatních, ačkoliv ji oko vnímá. Zdá se tedy, že ještě než se objevil pojem modré barvy, lidé ji sice viděli, ale neuvědomovali si, co ve skutečnosti vidí.