Oko – do duše okno, říká se. Oči nám svítí, oči mohou být pohaslé, o někom se říká, že má prázdný pohled, někdo zas má v oku jiskru. Něčí oči hřejí a někdo je má pichlavé… Pro mne je třeba zajímavé, jestli má někdo kočičí oči nebo spadlá víčka, a také tvar a vzdálenost obočí.

Víte, že tvar očí a obočí o mnohém vypovídá? Velké oči daleko od sebe působí snivě, malé blízko u sebe vzbuzují dojem „supího“ pohledu, obočí může být dynamické, kreativní, dramatické, ale také vypovídat, že jeho nositel příliš přemýšlí a duše má málo rozletu. Silné obočí může vypovídat o velké vnitřní síle, zemitosti. Portrét není jen fotografická podoba, ale také vystižení charakteru člověka. A k tomu je pohled, výraz očí, první krok.

Pro výtvarníka je zajímavé, že oko, na které se díváme, které kreslíme, je vlastně jen špička ledovce, že velká část oka zůstává skryta za víčky, v očních důlcích.

Oko musí plavat, prozradila mi jedna moje učitelka. Je mokré a okolní kůže je suchá. Dívejte se pod ruce mistrům, prohlížejte si staré obrazy, kresby, abyste zjistili, v čem spočívá to tajemství živosti jejich očí. Nejen lesky, ale drobné zachycení emocí, výrazu v záhybech okolo očí, v rozšíření, či stažení zorničky… Kdysi jsem si třeba všimla, že stačí přitlačit tužkou na horní záhyb víčka, a oko rázem „zcitliví“, dostane takový tklivý výraz.

Dobrý malíř je vlastně výborný pozorovatel, takový Sherlock Holmes kresby. Pozoruje a pozoruje a stále nachází nové a nové nuance, kterých si předtím nevšiml.

Na cestě kresbou nepotkáte nudu. Je to vzrušující cesta plná objevů a překvapení.

Odlesky v kapkách vody navazují na předchozí inspiraci, lesky. Je to další krásné cvičení, ve kterém se stínováním naučíte vytvořit iluzi oblosti a průhlednosti.