Odlesky, reflexy, záře, třpyt…

Ženy se rády třpytí. Možná je jejich přirozenou vlastností zářit a svým světlem přitahovat samečky, jako světlo lampy přitahuje večer oslněné můry… Možná ženy podvědomě vědí, že musí zářit, a tak nedostává-li se jim vnitřního světla, dopomáhají si všelijakými třpytkami, lesklými látkami, brilianty a ozdůbkami všeho druhu.

Stejně tak kresba se neuvěřitelně zvedne akcentem světla, světelným odleskem. Ale zase čeho je moc, toho je příliš. Příliš mnoho odlesků, které napodobují přesvícenou fotografii pořízenou s bleskem, vypadá nepřirozeně. Ostatně na povrchu oblého předmětu je to zpravidla pouze jedno místo, které je nejzářivější a které opravdu odráží odlesky.

Když vidím fotografii, která se odlesky přímo hemží, snažím se světla na portrétu zredukovat. Příliš mnoho lesku dráždí oko, stejně jako žena, která na sebe navěsí příliš mnoho třpytivých věcí, až jsou možná šperky vidět víc než ona sama.

Na druhou stranu kresba bez odlesků může vypadat nudně, oči bez jiskry tupě a vlasy zplihle, pokud bez lesku budou vlasy vůbec vypadat jako vlasy. Dopad světla na vlasy je právě to tajemství, které vytváří dokonalou iluzi vlasů v portrétu.

Oblíbeným trapičským úkolem učitelů kresby bývá nakreslit žárovku. Nebo sklenici. Vždyť je to průhledné, jak to mám nakreslit, úpí žáci. Ale při bližším zkoumání se dá zjistit, že jsou to vlastně jen světlá a tmavá místa, tvary, a že jde jen o to nakreslit přesně to, co vidíme. A v tom bývá právě zakopaný pes. Snažíme se nakreslit svoji představu o žárovce, to, co o ní víme, a ne světlé a tmavé tvary, které vidíme před sebou. Když všechny ty odlesky a tmavá místa nakreslíme správně, vyvstane nám na papíře žárovka nebo sklenice úplně jako trojrozměrná. A to je celé tajemství hyperrealistické kresby, tolik obdivované. Nakreslit všechna světla a stíny, být pozorný – a trpělivý.