V roce 1930 popsal Dr. Jan Dejnek postup při výrobě tužky takto:

Tuhové tyčinky se vyrábějí z tuhy (grafitu) a plastické hlíny. Používá se různých druhů tuhy, nejlepší jest tuha cejlonská, která se hodí na nejjemnější druhy tužek. Velmi se užívá také tuhy: české, sibiřské, mexické a anglické.

České doly na tuhy jsou rozloženy při jižní Šumavě: v Chvalovicích, Chrášťanech, Hůrce, Černé a v Dolním Třeboníně. Na Moravě se dobývá tuhy hlavně u Velké Tresné a Starého Města. Podle statistiky se vytěžilo v roce 1925 na území naší republiky asi 200 000 metrických centů surové tuhy.

Tuha určená k výrobě tužek, se čistí nejprve plavením a pak chemicky, načež se smísí s určitým množstvím čisté plastické hlíny. Potom se tato kašovitá směs rozemílá ve zvláštních mlýnech, až má potřebnou jemnost Čím déle trvá mletí, tím jemnější jest tuhová směs a tím lepší vlastnosti mají tužky. Podle množství přimíchané hlíny řídí se tvrdost tužek.

Jakmile se skončí mletí tuhové směsi, odstraní se z ní přebytečná voda mačkáním a sušením. Mačkáním dostává tuhová směs tvar plackovitých desek. Tyto desky se proválejí a prohnětou, načež se napěchují do ocelových válců pod příslušné písty. Každý válec má ve dně dírku, kterou se protlačuje tuhová směs ve tvaru souvislého drátu, který se rozstříhá na kusy asi třikrát delší než vyráběné tužky. Tyto kusy se kladou rovně vedle sebe na zvlášť k tomu upravené destičky, které se dopraví do příslušných sušáren a tam se dokonalé vysuší. Sušení jest pomalé a dbá se při něm hlavně toho, aby se tuhové kusy neprohnuly.

Po úplném vysušení se přeráží na tyčinky (míny) o délce tužek, dají se do ohnivzdorných šamotových kelímků, které se uzavřou, aby dovnitř nemohl vnikati vzduch, a kelímky se vloží do žíhacích pecí, kde se zahřejí až do bílého žáru. Tímto žíháním (pálením)  tyčinky ztvrdnou. Pak se vyžíhané tyčinky ponoří do roztaveného loje, vosku, stearinu apod., aby dosáhly pružnosti a hladkosti. Konečně se čistí v pilinách. Takto zpracované tyčinky se vkládají do dřevěných obalů.

Obaly nejlevnějších tužek se vyrábějí z různých dřev domácích (lípy, olše, smrku a jiných),  lepší druhy ze dřeva nepravého cedru (kalifornského), které se probarvuje, aby se podobalo vzhledem dřevu cedru červeného.  Červeného cedru (dováží se z USA) se užívá k výrobě tužek nejlepších jakostí, poněvadž se velmi dobře obrábí i leští, jelikož jest měkký, tužky z něho vyrobené se lehce ořezávají.
 

Dřevo se nejprve rozřeže na malá prkénka, jejichž délka se rovná délce tužky a šířka jest taková, že stačí na šest tužek.

Potom se tato prkénka vydrážkují, t.j. opatří se žlábky takového tvaru, jaký mají tuhové tyčinky,

 natřou se klihem,

 do jejich žlábků se vloží tyčinky,

 přiloží se druhá prkénka, rovněž natřená klihem,

 pevně se k sobě přitisknou a pak se suší.

 Po usušení se koce obrousí, načež se ofrézují z jedné i z druhé strany,

takže vznikne šest tužek, jejichž průřez jest buď kruhový, šestihranný nebo osmihranný.

Pak se ještě povrch tužek hladí, leští, barví, lakuje a konce tužek se čistě oříznou.

Potom se tužky označí vyražením značky zboží a továrny,  což se děje za horka bílou barvou,

hnědou barvou,

stříbrem nebo zlatem.

Konečně se okartáčují ve zvláštním stroji, načež se balí po tuctech do krabic.

Zvláštní druhy tužek jsou tak zvané inkoustové, které na vlhkém papíře zanechávají nesmazatelný otisk, jejž možno také okopírovati. Tyčinka jejich vyhotoví se z dobře prohnětené a silně stlačené směsi tuhy, kaolinu a anilinové barvy. Barevné tužky hotoví se z prášku barev, k němuž se přidává křída, hlinka a spojovací lepidlo. Mastné tužky, které píši na porculáně, skle, kovu atd.,  vyrábějí se ze směsi barvy, loje a vosku.

Zdroj: Výstava Národního technického muzea v Praze pod názvem
„Hardtmuth: od uhlu k tužkařskému impériu“